Hlavně si o sobě moc nemysli!“ Čtenáři vzpomínají, které věty je v dětství ranily na celý život

I nevinná poznámka může někdy dítě zranit, dokonce na celý život, řekla v červencovém rozhovoru pro ahojmama.sk renomovaná psychiatrička a psychoterapeutka Natália Kaščáková. Někdy stačí opravdu málo – jedno vyčítavé slůvko, znevažující hodnocení, posměšná poznámka a rána na dětské duši je vepsána. Stalo se něco takového vám? Zeptali jsme se dnešních rodičů.

Facebook
Při komunikaci s dětmi volte slova a dávejte pozor, jak co formulujete. Do dětské duše se to může zapsat na celý život. Foto: shutterstock.com

Dospělí by si měli dávat pozor, jak si s dětmi povídají, zejména pokud je srovnávají nebo jim něco vyčítají. „Dávat si pozor na slova vyjadřující „Ty jsi…“ – líný, ošklivý, špatný, hloupý, tlustý a také na porovnávání s jinými sourozenci či vrstevníky. Někdy nemusí být ten obsah až tak zraňující, ale pokud se k tomu připojí gesto, tón, může být z „nevinné“ poznámky velmi zraňující věta, kterou si lidé s sebou nesou celý život,“ vysvětlila Natália Kaščáková.

Jaké věty dospělých se vás v dětství dotkly? Ovlivnily váš život?

„Nikomu to neřeknu“
Slíbila mi to moje máma, když se mě ptala, která spolužačka ve školce se mi líbí. Řekl jsem jí, a ona to samozřejmě přede mnou i před jejími kolegyněmi z práce hned řekla. Velmi jsem se styděl a mámě jsem se už nikdy s ničím osobním nesvěřil.
(Róbert, 40)

„Tancuj podle rytmu!“
Vím, že to otec nemyslel špatně, řekl to laskavě a v dobrém úmyslu, ale hned bylo po mé radostné náladě. Mohla jsem mít asi osm let, byli jsme na svatbě nějaké mé tety a já jsem se do té doby výborně bavila. Těšila jsem se, když mě vzal otec tancovat, ale když mě začal poučovat, přestalo se mi chtít. Cítila jsem se zahanbená, že neumím tancovat, o to víc, že ​​jsem vůbec nevěděla, jaký to rytmus mám vlastně poslouchat a co otec ode mě vlastně chce. Tanec se změnil ve stres, a vyhýbám se mu v podstatě dosud. V pubertě jsem absolvovala pár diskoték, to bylo asi všechno. Na plesy nechodím, na svatbách netančím.
(Katarína, 43)

„Jsi tlustá!“
Jako 12letou mě to opravdu hodně zasáhlo. Pamatuji si, že v ty letní prázdniny jsem zhubla 11 kilo a později jsem se dostala až na hranici anorexie. Potom se to dalo do normálu. Doteď se ale necítím dobře, když mám pár kilo navíc.
(Adriana, 28)

„Proč nejsi tak dobrá, jako oni?“
Nejvíce mě zraňovaly poznámky od rodičů a učitelů, ve kterých mě porovnávali s jinými dětmi. Obsahem bylo, že ti, se kterými mě srovnávají, jsou chytřejší, šikovnější, usilovnější, úspěšnější. A protože já taková nejsem, tak jsem automaticky hloupá, líná, bezperspektivní. To srovnávání se vždy týkalo pouze jednoho aspektu. Vždy přicházela kritika za to, co mi nejde. Nikdy ne pochvala za to, co se mi podařilo. A to se se mnou vleče celý život. Neustále se srovnávám s jinými a neustále jsem v depce z toho, co nedokážu a co se mi nepodařilo – bez ohledu na to, že v mnoha jiných oblastech se mi daří a jsem úspěšná.
(Katarína, 38)

„Matka kreslí krásnější“
Maťka je moje o čtyři roky starší sestra a celé dětství jsem poslouchala, že je šikovnější. Jasně, vždyť je starší, pomyslela jsem si nad každou princeznou, kterou jsem nakreslila, a kterou Maťka nakreslila „krásnější“. Kreslila jsem ráda, ale jak jsem od rodiny slyšela chválu na Maťčině kresby, tak jen pro sebe a nikomu jsem to neukazovala. Vím, že na tom svět nestojí, ale vnitřně jsem se s tím ztotožnila tak, že dnes se mě kdokoli zeptá, řeknu, že neumím dobře kreslit, ale sestra ano.
(Anna, 40)

„Jsi tlustá, poník tě neunese!“
Mohla jsem mít asi 6 let, před cirkusem se děti vozily na ponících. Strašně jsem chtěla jít, ale řekli mi, že já na poníka nemůžu, že jsem tlustá, že mě neunese. Vozili se tam i větší děti přede mnou, ale pracovníkům cirkusu se asi nechtělo chodit se mnou kolem dokola. Ale s tím pocitem, že jsem tlustá, že můžu zlomit koně mi věru lehce nebylo… Ale dostala jsem se z toho, dneska na koni jezdím!
(Zuzana, 44)

„Veronika není tak šikovná“
V mém případě to byla věta: „Veronice to ve škole nejde, není tak šikovná jako její sestra.“ , nebo jak se mi daří. Na vysvědčení jsem mívala jednotky a dvojky, ale také trojky z matiky, fyziky a chemie. Rodiče mi nedovolili dělat přijímací zkoušky na gymnázium, neboť moje „šikovnější“ sestra se tam trápila, tak co už jen bych tam dělala já.

Vybrali mi odbornou školu s vizí, že na vysokou zřejmě nepůjdu. Abych to zkrátila, moje sestra se na vysokou sice dostala, ale dokončila jen první ročník. Já jsem si po střední dala rok pauzu, odcestovala jsem do Irska, kde jsem pracovala jako au-pair. Dokud byly děti ve škole, učila jsem se na přijímačky na vysokou, kam mě přijali (matiku ani fyziku jsme v osnovách neměli).