Od rána do večera dělám to, co mě baví

Lenka Krnáčová si prošla různými zaměstnáními, než si ve 26 letech otevřela s přítelem svou vlastní kavárnu. Dnes jednoznačně radí: Kráčejte si za svými sny, jen ať mají reálné kontury.

Lenka Krnáčová.
Nejvíce zkušeností, které se později staly „podkladem“ pro otevření vaší vlastní kavárny, jste získali ve vysokoškolském klubu Elam, kde jste, paradoxně, pracovali zadarmo. A ne chvíli. Čtyři roky!
Tento klub nemá žádného soukromého vlastníka, vlastní jej studentská organizace. Pro mě to byla neuvěřitelná příležitost. Přestože jsme za to nedostávali peníze, mohli jsme se ve velmi krátkém časovém úseku dostat z pozice šatnáře na pozici vedoucího člověka. Byl to pro mě trenažér. Najednou jsem měla možnost v jednom z největších podniků v Bratislavě spolurozhodovat o diskotékách, o koncertech a akcích. Jelikož peněz nebylo mnoho, dělala jsem nízkorozpočtové akce, při kterých bylo třeba přemýšlet kreativně, aby měli efekt, lidé přišli a dobře to vypadalo. Byli jsme úžasná parta lidí, podnik jsme někam společně směřovali a zároveň jsme tam trávili spoustu volného času. Hráli jsme kalčeto, pořádali si párty, chodili na teambuildingy…

Čtyři roky zdarma. Vždyť stejnou práci jste mohli za „mastný honorář“ dělat někde jinde, pomyslí si mnozí.
Mohla, ale z jednotlivých pozic bych postupovala mnohem pomaleji. Také si nemyslím, že existuje podobná pozice v nějakém bratislavském podniku. Starala jsem se o celý program a zároveň jsem měla možnost zasahovat do vývoje klubu, řešila jsem marketingové kampaně a přemýšlela, jak se dá udělat víc. Bez zkušeností, které jsem nabrala ve vedení Elamy, bych si nikdy neotevřela svůj vlastní podnik. Už jsem věděla, co to vyžaduje, naučila jsem se, jak to funguje s dodavateli, s ozvučením, věděla jsem o barmanské práci, co všechno by se měli naučit, jaká by měla být nabídka. To všechno jsem mohla získat jen tam.

Jaký jste měl vztah ke kavárnám předtím, než jste si založili vlastní?
Kavárna pro mě nikdy nebyla jednorázovou zastávkou. Musel to být silný prostor, místo, kde vznikají lásky a přátelství. Takovou kavárnou je pro mě například Art Café v mém rodném městě, v Banské Štiavnici – pojí se mi s mnoha vzpomínkami a zážitky. Během střední školy jsem tam dokonce pracovala jako servírka. Pokaždé, když přijdu domů, mé kroky směřují tam, protože vím, že potkám všechny, které chci vidět.

Do prostoru kavárny se Lenka okamžitě… Foto: Michal Bednář
Do prostoru kavárny se Lenka okamžitě zamilovala.
Kdy se poprvé vyskytla ve vašem životě myšlenka „i já bych chtěla mít svoji kavárnu“?
První větší event jsem uspořádala v sedmé třídě na základní škole. Od té doby jsem je, od kulturních akcí přes diskotéky a koncerty uskutečnila několik desítek. Mezitím jsem pochopila, jak funguje podnik, v tiskové agentuře jsem se naučila dobře psát a v PR agentuře myslet strategicky, nakládat s budgetem. Když jsem se začala zamýšlet nad tím, do čeho tyto zkušenosti skloubit, logicky mi z toho vyústil vlastní podnik. Šla jsem do něj s mým přítelem, který v Elamě dělal provozovnu. Jelikož on tomu rozuměl z technicko-provozní strany, všechno do sebe začalo zapadat jako skládačka.

A ta „užší“ cesta od obecného nápadu mít vlastní podnik, po konkrétní kavárnu, byla jaká?
Seděli jsme v jedno březnové odpoledne s přítelem v podniku, v době, kdy jsem byla na životní křižovatce. Uvažovala jsem, zda zůstanu nadále v PR agentuře, ve které jsem pracovala, zda si budu hledat nové zaměstnání nebo začneme podnikat. A tehdy jsme si řekli: Pojďme do toho! Zkušenosti máme, získáme prostor, někde seženeme peníze (smích). To byla taková utopie. Důležitá byla i myšlenka, „kdy, když ne teď?“ Kdy jindy jít do rizika, když ne teď, když ještě nemáme zodpovědnost za další životy? Mě osobně povzbudilo i to, že jsem měsíc předtím zorganizovala v Banské Štiavnici párty ve stylu 50. let. Měla velkou účast a úspěch, přičemž propagace byla jen prostřednictvím facebooku. Dostala jsem spoustu pozitivních reakcí, abych něco podobného zorganizovala iv Bratislavě.

Stále jsou mezi námi lidé, kteří nemají svoji oblíbenou kavárnu, dokonce do kavárny vůbec nechodí. Vždyť „kávu si mohou uvařit i doma“.
Chápu je (úsměv). Poté, co propukla hospodářská krize, mnoho lidí začalo preferovat papučovou kulturu. Pozvali si k sobě hosty a v obývacím pokoji hráli aktivity. Je to super, i já jsem to dělávala. Ale myslím, že se to už rozbíhá jiným směrem. Lidé chtějí něco zažít, doma už to mají okoukané.

Jít do byznysu s partnerem, je riskantní krok. Pár to může buď spojit, nebo rozdělit. Co se vám stalo?
Ještě jsme teprve na začátku, ale funguje nám to na “200 procent”. On rozhoduje o technických věcech, já podnik řeším spíše z programově-kreativní stránky. Nepřicházíme do konfliktů, nehádáme se, ale občas rázněji diskutujeme.